mezinárodní právo Soubor norem a zvyklostí určujících a řídících vztahy mezi státy. Mezinárodní právo se podle kontextu mÍ1že vztahovat zvlášť nebo v kombinaci k některé ze čtyř odlišných oblastí.

(1) Positivní mezinárodní právo je soubor určitých dohod (smluv, konvencí, deklarací, protokolů), které státy mezi sebou uzavřely a jimiž jsou na základě svého souhlasu vázány.
(2) Obyčejové mezinárodní právo je nepsaný souhrn zvykového chování zachovávaný na základě neformálního konsensu. (3) Principy mezinárodního práva jsou takové obecné principy, jako je princip "lidskosti" ve válečném právu, jež jsou zachovávány jako základ obyčejového i positivního mezinárodního práva.
(4) Teorie mezinárodního práva je doménou skupiny vědcÚ veřejného mezinárodního práva (jde o obdobu právní vědy v domácím právu).

Tyto čtyři kategorie, chápeme-li je správně, nejsou nezávislými typy mezinárodního práva, ale rozličnými aspekty stejné skutečnosti, nebo jak říká článek 38 statutu Mezinárodního soudního dvora, jsou to čtyři výchozí prameny práva při rozhodování v konkrétních případech. V žádném případě nejsou tyto kategorie rovnocenné: principy mezinárodního práva jsou základem jak positivního, tak obyčejového mezinárodního práva, zatímco díla znalců veřejného mezinárodního práva poskytují systematický teoretický komentář ke třem předchozím kategoriím - k jejich vzájemnému vztahu i k jejich konkrétní aplikaci ve specifických případech.
V zúženém smyslu positivního práva jsou sankce mezinárodního práva a jejich vykonavatelé explicitně stanoveny dohodami samotnými; interpretace smyslu těchto dohod závisí na stranách-státech, které je uzavírají, kromě situací, kdy je dohoda vázána na třetí stranu, jako v případech podřízených Mezinárodnímu soudnímu dvoru a v případech arbitráže, kdy některé jiné státy nebo skupiny států nezúčastněných ve sporu mají právo v daném konfliktu rozhodnout. O positivním právu nemůžeme hovořit ve smyslu, v němž Georg Schwarzenberger mluvilo "právu síly", kterým nadřazená autorita vytváří zákony pro ty, jimž vládne, a která má sílu vynutit poslušnost vůči pravidlům chování, jež určila. V mezinárodním právu neexistuje žádná podobná nadřazená autorita, a schopnost užít síly, k vynucení žádoucího modelu mezinárodního chování vždy závisí na souhlasu státÚ skutečně vlastnících takovou sílu použít ji ve službě tomuto účelu.
Dokonce i vnitrostátní právo se pokouší využít ideálu "práva síly" pouze v případě totalitních nebo autoritářských společností, kde má vládnoucí jednotlivec nebo strana výlučnou, moc. Ve společnostech, kde je právo založeno, podobně jako mezinárodní právo, na principu souhlasu těch, jimž se vládne, nacházíme prvky toho, co Schwarzenberger nazýval "zákon koordinace" a "zákon reciprocity", přičemž mezinárodní právo se fakti,cky téměř zcela omezuje na tyto dva typy.
"Koordinace" st( zde vztahuje ke sladění snah celé skupiny individuálních států tak, aby podporovaly a sloužily společnému dobru; tato funkce je zjevná v nástrojích, jako je Všeobecná dohoda o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade, GATT), v pravidlech mezinárodního využití určitých omezených vodních cest a ve snahách o kontrolu znečištění životního prostředí přesahující hranice států. Na rozdíl od toho, co mÚže být explicitně uvedeno v jednotlivých ujednáních, představují sankce implicitně obsažené v zákonu koordinace právě ty nežádoucí dÚsledky, které by bylo možné očekávat, kdyby se pokusy o dosažení koordinace nezdařily. Ty nejsou o nic méně reálné jen proto, že nebyly vnuceny nějakou vyšší autoritou. Reciprocita v mezinárodním právu je nejčastěji prezentována v negativním principu záruk, podle něhož by se státy měly vyvarovat činů poškozujících druhé státy, s tím, že poškozené státy mají právo na odvetu za takové činy. Zatímco princip koordinace má co do činění se záležitostmi, v nichž mají všechny strany prospěch z uvedení svých snah do souladu a jednostranné akce mají pro aktéra nevýhodné dÚsledky, princip reciprocity souvisí se záležitostmi, v nichž jednostranné akce mohou aktérovi přinést výhody. V těchto případech slouží obavy z odvetné reakce k zabránění prosazování sobeckých zájmů. Většina mezinárodního práva, zvláště válečné právo, záyisí na odrazující síle takového strachu. Například Charta Spojených národů (článek 2 a 51) explicitně hájí právo na národní nebo regionální sebeobranu, protože neexistence tohoto práva by povzbuzovala dravost některých států. S výjimkou případÚ náhodného poškození, jehož sankcionování není v zájmu žádného národa, se opírá ochrana vymezená Ženevskou konvencí o princip reciprocity.
Například zabíjení válečných zajatců by mohlo být někdy pro jednu z válčících stran vojensky výhodné, kdyby totéž nehrozilo jako odveta na straně druhé. Příklady včlenění principu reciprocity do mezinárodního práva mimo rámec válečného práva zahrnují konvence na ochranu velvysl~ců a vzájemné uznání státních hranic a sli}verenity nad pobřežními vodami.
Ačkoli se dnes mezináro í právo opírá o všeobecn' konsensus rodů po celém §Větě, lze říci, že J uktem západní kulturní zkušenosti a její reflexe. Jeho nejhlubší kořeny sahají zpět do klasické éry, zvláště ~ pojetí práva a vztahů mezi lidmi v rámci pozdního římského imperia (viz ŘÍMSKÉ PRÁVO). Ve středověku reflektovali občan~tí a kanoničtí právníci ideje přirozeného ~ráva (jus naturale) a práva národů (jus gen{ium), zděděné po římské civilizaci. Rodící se tradice SPRAVEDLlVÉ VÁLKY, přímý předchůdce moderního válečného práva, obsáhla z této reflexe mnoho prospěšného. íldeje jus gentium a jus naturale si podržely svou sílu i v moderní době, a raní myslitelé, zabývající se na přirozeně právním základě mezinárodním právem, jako byli VITORIA, SUÁREZ a GROTIUS, přetavili středověké dědictví v určitý pojmový základ, na němž je ,moderní mezinárodní právo založeno. Středověcí kanoničtí právníci a theologové byli přesvědčení, že přirozené právo je- možné poznat prostřednictvím takových zdrojů jako Ihebrejské a římské právo, ale t~é skrze zJevení, protože zjevený zákon přirozené právo zahrnuje. Tuto tezi moderní teoretikové odlmítli; podle Grotia římské právo a praxe spolu s tím, co je známo o primitivnějších ,národech, poskytuje ten nejlepší průzor do ,přirozeného práva. V Grotiově pojetí ustanovuje toto právo pouze minimálnínormychování. Počínaje Vattelem, přijímalo přirozené právo vznešenější charakter obecných principů, z nichž mohou být odvozeny partikulární ,positivní zákony. Když moderní autor jako Myres McDougal užívá termínu "princip lidskosti", uplatňuje koncepci přirozeného práva, která se podobá pojetí V attelovu, ovšem značně se liší od dřívějšího pojetí Grotiova. Idea jus gentium prošla podobnou transformací. Pro Římany znamenala specifické zákony rozličných kmenových skupin nebo usedlých národů, s nimiž se Římané stýkali.
Různé jura gentii byly v rámci imperia tolerovány do' té míry, v níž se nedostávaly do konfliktu s římským právem nebo zvyky. Ve středověku, konkrétněji u Grotia, se jus gentium neboli "právo národů" stalo označením pro obyčejové "právo", podle něhož se chovaly evropské státy. Tento pojem obyčejového práva a spravedlnosti, restriktivnější než jus naturale, byl mnohem širší než souhrn specifických dohod mezi suverény nebo státy, které existovaly ve všech dobách. Tento pojem přešel do současného užívání termínu: když dnešní mezinárodní právníci hovoří {) jus gentium, vztahuje se pojem k obyčejovému mezinárodnímu právu.
Termín "mezinárodní právo" poprvé použil BENTHAM, ale idea mezinárodního práva, tedy idea ustanovení souboru pravidel, podle nichž by suverénní entity moWy upravovat své vzájemné vztahy, je mnohem starší. Pravděpodobně nejstarším prvkem mezinárodního práva je idea ochrany velvyslanců během jejich mise; ovšem nejstarší částí moderního mezinárodního práva je válečné právo, odvozené přímo ze starší tradice spravedlivé války. Předchůdce současných idejí mezinárodní politické organizace můžeme nacházet v celém středověkém křesťanství až po pax Romana; přijatelnější (a nedávnější) zdroj této části mezinárodního práva představují rozličná schemata "trvalého míru", jež vznikala v éře osvícenství. Pravděpodobně nejstarším systematickým precedentem pro uzavírání vzájemných dohod mezi suverénními entitami, jež určují jejich vztahy, byly dohody mezi italskými městskými státy v pozdním středověku a v raně moderní éře.
Bezprostřední předchúdci současného mezinárodního práva patří především do devatenáctého století. Právo námořní války a práva a povinnosti neutrálních stran se začaly vyvíjet v napoleonské éře. Základní principy, na nichž bylo mezinárodní námořní právo postaveno, byly poprvé formulováIfy v Pařížské deklaraci (1856), a kodifikace válečného zákona začala V.veobecným ustanovením číslo 100 armády USA (1863) a první Ženevskou konvencí (1864). Všechny tyto aspekty mezinárodního práva se staly od dob svých původních ustanovení mnohem specifičtějšími. Konkrétně válečné právo (či jak se dnes obecně říká "právo ozbrojených konfliktů") se významně posunulo z oblasti zvyků a etiky k positivním mezinárodním dohodám o provádění válečných akcí.
Vedle výše zmíněných typů otázek a předmětÍ!, jimiž se mezinárodní právo neustále zabývá, zaznamenalo dvacáté století v mezinárodním právu důležitý vývoj ve smyslu definice LIDSKÝCH PRÁV (jako práv odlišných od práv osob obsažených v jejich občanství toho kterého státu) a snahy ve jménu těchto práv rozšířit ochranu jednotlivců.
V současném mezinárodním právu jsou znatelné dvě Wavní vývojové linie. Jedna představuje snahu identifikovat a začlenit do kodifikovaných positivních dohod prvky obyčejového mezinárodního práva a principy mezinárodního práva. Jinými slovy, jde o snahu vymanit positivní právo z rámce jus naturale a jus gentium. Tento trend ilustruje nejlépe vývoj válečného práva a v nedávné době mořského práva. Obecně vzato předpokládá tato linie vývoje pokračování současného systému státní suverenity, a z tohoto systému nevybočuje. Naproti tomu druhý široký proud představuje snahu o rozšíření mezinárodního řádu (nebo "světového řádu") na úkor suverenity. Tyto dva přístupy k vývoji mezinárodního práva nejsou zcela v rozporu; přesto však jasně představují rÚzné koncepce toho, co je možné ve vztazích mezi národy a v právním vymezení takových vztahů. JTK

odkazy
McDougal, M.S.:, FeHciano, F.P.: Law and Minimum Wor[d Public Drda. New Haven a Londýn: Yale University Press, 1961.
Schwarzenberger, G.: A Manua[ or Intematim1ll1 LlIW, 5. vydání. Londýn: Stevens, 1967.
literatura
Falk, R.A.: The Status lJ/'Law in Intel7lationa[ Society. Princeton, NJ: Princeton University Press, 1970.